ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Aktuálně

Na elektromobilitu prostě nejsme připraveni. Ani Česko, ani Evropa, potažmo svět

Evropské nařízení o bateriích stále nespatřilo světlo světa i přes to, že náčrt základních linek se datuje do roku 2019. Legislativnímu procesu hází klacky pod nohy jiné legislativy a to tak, že vlastně úředníci neví, kam dřív skočit. Baterkáři tak stále čekají.

09. 12. 2021

Evropské nařízení o bateriích stále nespatřilo světlo světa i přes to, že náčrt základních linek se datuje do roku 2019. Legislativnímu procesu hází klacky pod nohy jiné legislativy a to tak, že vlastně úředníci neví, kam dřív skočit. Baterkáři tak stále čekají.

„Ano, na nové Nařízení o bateriích čekáme, ale nevím, zda se ho v dohledné době dočkáme,“ říká ředitel společnosti REMA Systém David Vandrovec. Energetická krize, nebo třeba implikace Green Deal odhaluje někdy více, někdy méně predikovatelné ekonomické problémy, které jsou ve většině případech závažné. To vše se musí řešit. „Baterie tedy nejsou až zas tak na pořadu dne,“ uvádí svůj pohled na věc David Vandrovec.

Proč potřebujeme v oblasti baterií novou legislativu? A nepůjde o směrnici, ale rovnou nařízení?

První ideje Nařízení se začaly objevovat po tom, co byly schválené evropské směrnice upravující ty současné směrem k oběhovému hospodářství, což byla vlastně polovina roku 2018. V té době se začaly objevovat první teze Green Deal a vědělo se, že jednou ze zásadních budoucích změn je odchod od konvenčních motorů k elektromobilitě. Jenže na baterie a akumulátory se jaksi pozapomnělo a nikdo se touto problematikou komplexněji nezabýval. A to i přes to, že je akumulace elektrické energie pro tuto změnu klíčová.

Současná směrnice obsahuje tři skupiny – tři druhy baterií. Trakční baterie, tedy akumulátory do elektromobilů ale nelze jednoduše zařadit ani do jedné. Nejbližší skupinou jsou průmyslové baterie a akumulátory, ale ani tam svojí podstatou úplně nepřináleží.

Přenosné baterie jsou legislativně ukotvené. Možná trochu vágně, ale jsou. Mají své cíle sběru, nikterak vysoké, ale jsou definované a systém v rámci aktuálních možností funguje. Baterie v rámci elektra jsou tak zafixovány legislativně nejlépe, jsou tam cíle, ale už se to nějaký čas nehýbe z místa. Oproti tomu průmyslové baterie cíle nemají. Sleduje se u nich množství uvedené na trh, ale protože nemají žádný cíl, tak k tomu také ti výrobci přistupují. A já je i ekonomicky chápu. Pokud je tu ta možnost, proč jí nevyužít. Na druhou stranu s tím mám etický problém. Někteří částečně nějaká množství sbírají, ale především v oblastech, kde se to ekonomicky vyplatí. Kde není byznys, tak se to obvykle neřeší. Startovací baterie jsou ve škatulce „automobilové“. Ty cíle nemají, ale protože obsahují olovo, stávají se byznysem a ten sám o sobě zajišťuje, že sběr funguje.

Již delší dobu si Evropská komise stěžuje, že si jednotlivé členská státy EU její směrnice implementují, jak chtějí, a že se z nich implementací ztrácí podstata. A to je podle mě i případ České republiky. My umíme legislativu kroutit tak dlouho, až ji celou posuneme někam jinam. Proto se Komise rozhodla, že nyní se již nebude jednat o směrnici, ale o nařízení, které je přímo účinné v jednotlivých členských státech, tedy musí se přijmout takové, jaké je.

V čem spočívá rozdíl mezi stávající a nově navrhovanou legislativou?

V nové legislativě bude lépe vymezena skupina přenosných baterií. Budou přesněji definované. Průmyslové baterie se jednoznačně rozdělí na dvě skupiny – průmyslové baterie a pak tzv. trakční baterie, což jsou ty elektromobilní. Stranou zůstanou startovací automobilové baterie, které slouží primárně k zážehu, a nikoliv k pohonu. Takže nově budeme mít jasné čtyři skupiny.

Skupina průmyslové a skupina automobilové dostanou cíle sběru. Jsem také velmi rád, že došlo k úpravě o povinném vstupu recyklátu do výroby, protože tam, kde nefunguje ekonomický nebo etický model, musí bohužel přijít regulace. Není to tedy jen o konci dožití ale i znovuzrození. Baterie budou muset v horizontu pár let obsahovat povinně určité minimum recyklátů. Od roku 2025 do roku 2030 podíl recyklátu poroste. Procenta onoho podílu jsou nezanedbatelná. To jsou ty největší a nejzákladnější změny. 

Dá se říct, že je to jakýsi pokus o ekodesign?

Ne, to není ekodesign. To nám budoucí recyklaci nezjednoduší. Je to ale prvek, který by mohl zaručit vyšší atraktivitu na trhu s recykláty. U nás a také v celé Evropě dlouhodobě chybí poptávka po surovině vyrobené z recyklátu. Tím, že Komise nařídí, že výrobek bude obsahovat suroviny, které nebudou mít odbyt, zaručujeme alespoň částečně, že po ukončení životnosti se některé části baterie budou moci dostat zpět do oběhu a neskončí někde v rámci faktického odstranění.

Myslím si, že Evropa do této chvíle bojuje s něčím, s čím si neví úplně rady. Má spíše zdanit primární surovinu, a tím zvýšit její cenu a znevýhodnit ji ekonomicky? Jak ale vysoká ta daň musí být? U některých primárních surovin by musela být opravdu vysoká, pokud by chtěla vyrovnat cenu recyklátu, což by znamenalo násobné zvýšení dosavadní ceny primární suroviny. Nebo se vydáme cestou jednotlivých nařízení, která nás budou nutit vyrábět výrobky z recyklátu nebo alespoň z jejich částí tím, že vnutíme výrobci dražší surovinu.

Co je lepší? Zdražit panenské suroviny, nebo nutit výrobcům vyrábět z recyklovaných surovin?

Záleží na tom, co dává větší smysl. Vždycky jde o peníze až v první řadě. Myslím si, že je potřeba chránit životní prostředí eticky. Výrobce – firma je byznysově orientovaná a jejím primárním cílem je generovat zisk. Zisk bude vykazovat pouze v případě, když bude dobře hospodařit a bude k tomu mít příhodné podmínky. Žádný dobrý hospodář si nebude vědomě snižovat zisk. Šel by proti základnímu principu podnikání, a tedy sám proti sobě. Takže to dělat nechce, nemůže a nebude.

V oblastech, kde je rozdíl mezi cenou recyklátu a primární suroviny malý nebo přiměřený, dává smysl zlevnit proces recyklace daňově či technologicky, aby se ceny vyrovnaly. To vše za podmínky, že bude vyrovnaná i kvalita výsledného produktu. Nebo můžeme danit a tím i zdražit primární surovinu a výsledek bude opět vyrovnaná cena primární i recyklované suroviny. Já bych ale šel cestou zvýhodněním recyklátu, nešel bych cestou zdražování primárních surovin.

Tam kde je rozdíl veliký, je třeba začít s opravdovým ekodesignem. Zatím ho vidíme pouze v energo oblasti. Můžeme také uměle generovat poptávku po recyklátech a rozhodně bychom měli podporovat vznik nových technologií, které tyto velké rozdíly sníží.

Je v novém návrhu Nařízení řešené lithium?

Česká legislativa je, co se týče lithia, velmi komplikovaná. Především v části aplikace. Fakticky lithia není v baterii nebo akumulátoru moc a recyklovat lithiovou baterii není pro recyklátora úplně sexy. Náklady jsou relativně vysoké. U nabíjecích lithiových baterií je náklad na recyklaci ještě rozumný. U nenabíjecích je ale náklad úplně mimo reálné představy.

Primární, tedy nenabíjecí lithiová baterie má velmi dlouhou životnost. Kapacitu ztrácí pomalu a její využití je především v automobilovém průmyslu.  Recyklační proces této baterie je velmi náročný. Jak finančně, tak i z pohledu bezpečnosti. Tato baterie je po dožití obvykle ještě v dobé kondici a pod relativně dost velkým napětím a riziko případného zkratu, pokud je nějak poškozena, je opravdu vysoké. Všichni víme, jaký problém je hořící elektromobil. Chemické reakce v hořící baterii stále probíhají a ta se nedá prakticky uhasit.

Nařízení tedy bude i o bezpečnosti?

V návrhu se bezpečnost zatím řešila pouze rámcově. Bylo to jakési „nadechnutí“, které nebylo téměř vyřčeno. Jako by se bezpečností Nařízení chtělo zabývat, ale nezabývá se. V připomínkách se objevují nějaké náznaky, které tlačí autory k tomu, aby byla v této legislativě řešena i tato otázka. Tyto hlasy současně jasně naznačují komisi, že má řešit variantnost ekodesignu, tedy jak vyrábět baterie, aby se daly dobře, a hlavně efektivně recyklovat.

Návrh tak obsahuje také cíle nejen na zpětný odběr, ale rovněž na materiálové využití odpadu z baterií. Aby toto bylo naplněno, je nutné, aby náklady na recyklaci byly smysluplné. Nemá totiž žádný význam, pokud sebereme vysloužilou baterii, když ji nebudeme moci smysluplně rozebrat a jednotlivé komponenty pak dále materiálově využít.

Výrobky by měly být vyráběné tak, aby se daly opravit a po ukončení jejich životnosti by se měly dát snadno zpracovat na jednotlivé komponenty a ty pak opět využít. To je zjednodušeně ekodesign. Evropské výrobky v oblasti elektra se snaží alespoň částečně význam slova „ekodesign“ naplňovat, resp. evropské výrobky jsou již aspoň z části konstruovány tak, že se z nich dá vymontovat baterie. Pokud podobný výrobek přijde z Číny, je většinou zalitý v jednom kuse a nedá se s ním nic moc dělat.  Recyklátor tyto výrobky musí porušit mechanicky. Lidově řečeno je musí rozbít. A v tomto bodě je velká slabina. Při mechanické dekompozici předmětu může dojít k poškození baterie. Pokud je lithiová, je téměř jisté, že dojde k zahoření.

V posledních letech se začaly ve výrobcích objevovat polštářkové lithiové baterie. To jsou baterie bez pevného pouzdra, jen obal z tenké folie. Navíc se začíná v elektronických výrobcích objevovat více baterií najednou. Tím vzniká vícenásobné riziko požáru. Máme zpětnou vazbu od našich zpracovatelů, že některé výrobky jsou částečně funkční i po vyjmutí baterie. Prostě to bliká nebo svítí, i když vyjmete jedinou možnou baterii nebo akumulátor, která je na výrobku vyobrazená. Je to tím, že je tam použito více zdrojů. Polštářky jsou ukryté a nalepené v různých částech. Pro výrobu, a především pro uživatelský komfort zákazníka je to výborné, ale bezpečně rozebrat a recyklovat takový výrobek je opravdu oříšek. Pro recyklaci je to tedy úplně nevhodné a navíc nebezpečné.

Je možné, že cítíte určité obavy z recyklace lithiových baterií nebo z výrobků je obsahující?

O samotné zpracování těchto výrobků a baterií ani tak strach nemám. Obavy mám ale při následném nakládání s nimi. Zejména ve fázi třídění, skladování a dopravy. Česká republika nemá technologii na zpracování baterií, takže je musíme celkem daleko dopravovat. Samozřejmě, že jsou při přepravě předpisově ADR zabalené, v ADR sudech, správně zasypané. I přes to všechno není nikde zaručeno, že vibrace, popřípadě odstředivé síly či chvění při jízdě po evropských dálnicích a silnicích nemůžou způsobit nějakou mimořádnou událost.

A ty se stávají. I přes veškerou snahu o nejbezpečnější podmínky při přepravě se to stává. Podle mých informací došlo k jedné události i s přispěním vlivu počasí, kdy věci neprospělo veliké teplo, což nedělá bateriím dobře. Zahořely, ale nakonec se to obešlo bez zranění a významných škod.

Je Česko, potažmo Evropa nebo i celý svět připravený na zpracovávání akumulátorů z elektromobility?

Není. Nedává to ekonomicky smysl. Vezměme si, kolik nových vozů se ročně prodá. Pokud vezmu v úvahu smysluplnou životnost baterie vhodné pro pohon automobilu, je to za současných technologických podmínek maximálně 8 let. Náklad na tuto trakční baterii je i více než polovina ceny elektromobilu. To znamená, že pokud se budete chtít zbavit elektromobilu po 8 letech užívání, budete prodávat hromadu obstojně vypadajícího plechu s plasty a gumou. No a kupující si do ojetiny bude muset koupit vlastně polovinu nového auta, bráno cenově, ve formě baterie. Je velmi pravděpodobné, že si každý dvakrát rozmyslí koupit si ojetinu a pak ještě velmi drahou baterii. To už se vyplatí koupě nového elektromobilu. Tím pádem se nám rapidně zkracuje uživatelská doba. Z elektromobilu jednoduše veterán neuděláte, alespoň ne dnes.

Naším cílem je snižovat množství produkovaného odpadu. Tímto přístupem ho však dramaticky zvyšujeme, protože zrychlujeme cyklus obměny. Což je naprosto špatně. Já souhlasím s tím, že baterie, které už nejsou kapacitně vhodné pro trakční pohon, mohou ještě nějaký čas sloužit pro ukládání například v úložištích solární energie. Tam ta snížená kapacita ještě stačí, nicméně i zde se následně nevyhneme konci životního cyklu a potřebě recyklace.

Elektromobily mají nahradit auta na konvenční pohon. To je velmi dobrá myšlenka. To, jak přistupujeme k realizaci tohoto plánu je ale naprosto chybné. V celém procesu elektromobility bráno od „A“ do „Z“ nejsme připraveni ani na začátek a ani na konec. Nejsme připraveni ekonomicky. Máme sice vozidlo, které od okamžiku nákupu do okamžiku předání k řešení jako nechtěného funguje výborně, pokud tedy budeme energii pro elektromobilitu vyrábět z obnovitelných zdrojů. Není to však úplně fajn na začátku při výrobě a na konci životního cyklu to pak už není vůbec fajn.

Mám dojem, že chceme uříznout větev u kmene, aby se uzdravil strom. Ta větev je tlustá a my jsme ji doposud řezali jen malou ruční, navíc tupou pilkou, což bylo neefektivní. Proto jsme nastartovali velkou těžkou nabroušenou akumulátorovou motorovku. S tou to půjde jedna dvě. To, že na té větvi sedíme, ale asi nikdo nevidí.

Děkuji za rozhovor.

Rozhovor vyšel v prosincovém vydání časopisu Průmyslová ekologie.

Aktuálně

Aktuálně

Channel World: Udržitelnost je příležitost

Koncem září letošního roku se uskutečnila odborná konference Cirkulář Chytré recyklace pořádaná společnostmi REMA a asociací AITAT. Téma udržitelnosti přibližuje Zuzana Holá z Vodafonu a David Vandrovec ze společnosti REMA.

02. 12. 2021
Aktuálně

Kyberútoků přibývá. Při ochraně dat je potřeba myslet i na nakládání s elektroodpadem

V moderní době je nejen pro širokou veřejnost, ale zejména pro firmy kriticky důležité umět ochránit svá citlivá data uložená v bohaté škále IT zařízení. Na softwarové zabezpečení těchto přístrojů během používání většina firem nezapomíná, opomíjena však bývá jejich bezpečná likvidace ve chvíli, kdy doslouží.

29. 11. 2021
Více zde